Co jí provést?

1744045

Vizitka naposledy upravena:
16. října ve 20:02

Profilový obrázek:
Chester, fire, broken heart, © BakerStreet

Styl vizitky:
Zavřená,.., © Condsalla

BakerStreet

Moje přezdívka: BakerStreet
veteránka

S Alíkem kamarádím už 291 dní. Jsem holka. Je mi 16 let. Narozeniny mám 20. prosince. Místo, kde bydlím, se jmenuje Česká Lípa. Mezi moje zájmy patří hudba. Naposledy jsem Alíka navštívila letos 7. prosince, nyní jsem offline. Moji vizitku už navštívilo 206 kamarádů.

Přihlas se a přidej si mě mezi své kamarády.

Co chci říct světu:

Nech minulost,
tu co je v nás.
Vyčkej do zítra,
až odvane ji čas. Z
[Autor- Excentrický člověk- Zpovědnice]

Jsem zastánce názoru:
Láska je silnější než smrt. Smrt ji nemůže zničit. Ve smrti nevypadáváme z milující Boží náruče ani z lásky svých bližních, smrtí se naše láska k druhému člověku naplňuje.


Ahoj pro všechny, kteří zavítají na mé nástěnce. :-) Mezi mé zájmy patří hudba, jak jste si všimli níže a také psaní příběhů. Několik ukázek bych vám tu chtěla představit. Jako první vám představím část příběhu s názvem Nevěřím vám. Příběh jsem sepsala minulý rok, je o dívce, které říkali Mish a o jejím nenaplněným životě. Hlavní myšlenka příběhu je inspirována pravdou z mého života a zbytek jsou pouhé výplodky mé fantazie. :-)


Pusťte se do čtení a nebo moji nástěnku opusťte, je to jen na vás.:-)

Příběh - NEVĚŘÍM VÁM


9. Kapitola- Seznámení s Celdou
"Tak jak se má dcerka vyspala před tak velkým dnem?" Zeptal se mě táta a nečekal na odpověď. "Určitě do růžova, to víš, tátové mají spánek těžší, ale ty, takhle mladá, plná nadějí..." Rozpovídal se. Utvořil během chvilky dlouhý nezáživný monolog o tom, kolik krásných věcí mě v životě a jeho už v pětačtyřiceti jenom blížící se smrt. "Ale, tati." Protočila jsem oči. Autobus drncal a já už se modlila, aby zastavil. Táta si vyndal z batohu nějaké noviny a já se po očku dívala, co to čte. Článek se nazýval: Stáří za rohem. No, jo. Táta se zase na něco upnul. Autobus ještě dvakrát zadrcal a zastavil v centru Green park. Táta začtený do článku si ani nevšiml, že už stavíme. Vystoupili jsme ven a já už z dálky uviděla davy lidí, které čekaly, až koncert vypukne. My s tátou se protlačili úplně do předu, abychom něco viděli. Lid tleskal a vykřikoval, když k pódiu přistoupil Mark, druhý zakládající člen Cobain street. Pořád jsem čekala, kdy se na podiu objeví také můj Chess. Nešel. Všichni členové tam už stáli, ale Chess pořád nikde. "Asi nějaký typ překvapení, Chess se na podiu vynoří jako poslední a všechny nás ohromí." Mumlala jsem s rukou před pusou, aby mě slyšel jenom táta. "Počkej si." Cvrnkl mě do nosu, jako bych byla malé dítko. Začalo se mi dělat zle. Pozorovala jsem Marka, jak se pózuje a s poslední hrstkou naděje jsem čekala, co nastane. "Hallo, my friends. Here's a memorial concert to honor Chess. We sing all his songs." Křičel zuřivě do mikrofónu Mark a já už začínala věřit na nemožné. Jestli opravdu Chess zemřel, co teď bude se mnou. Šrotily mi hlavou sebevražedné myšlenky. Nedokážu žít ve světě, ve kterém ty už nejsi. Nedokážu dýchat vůni života, kterou ty už necítíš. Ronily se mi nové a nové slzy a tímto okamžikem jsem se smířila se svou vlastní smrtí. Před tátou jsem se snažila předstírat, že mě Markův koncert baví, ale ve skutečnosti mě každá minuta života navíc zabíjela. Najednou jsem pocítila takový zvláštní pocit na zádech. Otočila jsem se v domnění, že už za mnou stojí smrtka s kosou a nese mi moji vysněnou odměnu, jenže realita byla jiná. Stála za mnou dívka, asi stejná věková kategorie jako já, dlouhé černé vlasy, přišla mi jako nějaká turkyně. Když ale na mě promluvila česky, byla jsem překvapená. "Blondsko, vidím tvé slzy na víčku. Vidím ti do tvé černé mysli. Cítím, že jsem našla svou sestru. Také jsi milovala Chesse. Také bys kvůli němu zemřela?" Optala se mě ta černovlasá zajímavá slečna. Točila si kolem prstu pramen svých vlasu a v očích měla prázdno. "Chess byl od dětství můj mužský vzor." Pokračovala. "Když jsem se dozvěděla tuto tragédii, vše u mě skončilo. Dnes jsem se tu přišla psychicky rozloučit s Markem a se svým životem pak na místě skoncuju." Dívka zesmutněla a sklopila zrak, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Já se k ní naklonila:"Sestro, jsi si opravdu jistá tím, že to chceš udělat?" Odpověď vyzněla jedním slovem "ano". Ještě nějakou dobu jsem po dívce pokukovala, ale pak, když koncert skončil, se k podiu nahrnula všelijaká nezkrotitelná mládež a dívka z mého obzoru zmizela. Večer jsme se s tátou dívali na nějaký americký pořad, reportáže, něco jako u nás v Česku zprávy. "Shock, big shock." Ozval se hlas jednoho z moderátorů. My s tátou zpozorněli. Na obrazovce se objevila silueta té dívky, se kterou jsem dnes mluvila v Green parku. Bohužel už bez života. "Tak když je hloupá..." Nadával táta a myslel si, že to udělala, aby byla zajímavá a svět o ní hovořil. "Já ji chápu, zcela ji chápu." Bránila jsem ji. "Láska nás všechny jednou zabije. Je horší než rakovina." Stála jsem si za svým názorem. Táta se na mě tak nechápavě podíval, když viděl, jak táhnu polštář do svého pokoje a nechci s ním už dnes o ničem hovořit. Byla jsem ten večer zoufalá, vše už mi přestalo dávat smysl.

Kdo by měl zájem o to, si příběh přečíst celý, ať mi dá vědět!$>

Druhý příběh je o něco starší, psala jsem ho v době základní školy. Jeho název je takový podivný, tajemný, ale Blackman. Dám vám opět kraťoulinkou ukázku!

Příběh- BLACKMAN

8. Kapitola
Všichni vždycky říkali, že hledám vě věcech to špatné, ale já v nich hledám akorát realitu. Ve třídě jsem si sedla radši sama a do poslední lavice, aby mě nedej bože někdo neoslovil. Všichni se mezi sebou bavili a přišlo mi, že jsou lépe sžití, než byli v době Johnnyho. "Elo, nechceš si s náma zahrát hru?" Nabídl mi Tománek, který celou dobu po mně pokukoval. "Ale jo, chci!" Řekla jsem na poslední chvíli a přisunula si židli k ostatním. Všichni se začali kuckat smíchy. Já se to snažila nevnímat. Chvíli mi trvalo přijít na to, že se nesmáli mně, ale té hře, kterou hráli. "Ty jsi vázně trhlá!" Šťouchl do mě Tománek, který pravděpodobně mou myšlenku vycítil. Já se jen tak letmo pousmála a začínala si všímat toho, jak je to fajn kluk. Obratem jsem si ale vzpomněla na Blackmana. "Elo, co se tak mračíš?" Opět vycítil mé pocity. "Tománku!" Mrkla jsem na něj a nahodila zdvořilecký usměv. Koukala jsem, že mu udělal radost. Najednou jsem zase začala svět vnímat barevně. Škola díky Tománkovi utekla rychle a já zase doma upadla do deprese. Jak nenávidím ten pocit samoty. Rodiče zase někde trajdali, ty už možná ani nevědí, že mají dceru. Vzteky jsem kopla do koše, ve kterém pořád ještě ležely ty střepy. Při mé smůle se koš překlopil a vysypal se z něj celý obsah. "To teda sbírat kousek po kousku nebudu!" Zahučela jsem pro sebe a šla si lehnout. Náhle jsem zase zaslechla tu symfonii. Myslela jsem, že je to z únavy, ale nebylo tomu tak. Hned mi došlo, odkud ta hudba asi jde. Ale vždyť to zrcadlo je rozbité. Nadechla jsem se a podívala ke koši. Od téhle chvíle věřím už na všechno, co by se mohlo stát. To rozbité zrcadlo se samo spravilo, ty střepy se samy slepily. Až teď věřím, že bylo kouzelné. Chvíli jsem se na něj koukala a cítila jsem, jak mi tělo začíná usínat a léčit se. Cítila jsem, jak se mi z tváře ztrácejí všechny ty jizvy a ze srdce kámen. "Zítra se připravuju tě už doopravdy zničit!" Nejednou se ozvalo z toho zrcadla, když už jsem se viděla v nějakém krásném snu. Já zas udělala tu chybu, že jsem otevřela oči a spatřila jeho tvář. To už jsem to nevydržela a zařvala: "Miluju tě!" Nikdo mi neodpověděl, ale do rána jsem musela poslouchat tu nejvíce psychedelickou hudbu.
Tuto část vypráví náš známý Blackman Tomáš.
Někdo na mém místě by se mohl radovat, že je na celém sídle sám, ale mě ta samota pomalu, ale jistě zabíji. Už se nemůžu vyzpovídat ani Johnnymu! Třískl jsem vzteky rukou do zdi, až si ji do krve odřel. "Au, ty sůvo, jak já ti ukážu!" Zařval jsem z plných plic a do levého koutku se usmál, jako bych byl nějaký filmový záporák. Teď jsem se tak cítil. Chodil jsem po místnosti sem a tam a dokázala by mě dovést k šílenství i pouhá melodie. Tu mě napadlo, že bych měl něco dělat. S něčím začít. "Ona se tu už neukáže, tak já se ukážu u ní doma. S nožem!" Řekl jsem svému kouzelnému zrcadlu, na které momentálně nikdo nekoukal. Vlastně jako kdybych si to řekl pro sebe. Vzal jsem teď svůj vyřezávaný nůž po Johnnym, přetáhl si černý plášt přes hlavu a vyskočil z okna ven.
Přesně jsem věděl kam jdu a co chci udělat. A zvlášť jsem vzal sirky, abych její dům navždy zničil. Tak velký požár ještě nikdo v dějinách lidstva neviděl. Vše jsem si ve své hlavě maloval a pomalu, ale jistě přicházel k sídlu Lázeňských. Tam mě pak ale překvapila jistá věc. "Kruci, kdo tu mluví?" Řekl jsem tajemným hlasem a podíval se za roh zdi, která asi měla chránit barák před blackmanama. Jako před náma! Škrtl jsem sirkou, když jsem spatřil Elu, která se akorát loučila s Tománkem. Ten co u ní dělal? Čekal jsem jako tajná policie pořád za tou zdí, až se Tománek ztratí z dohledu. To se poštěstilo a já na úvod hodil svou sirku na suchý strom, který hned začal hořet. "Ha, mně neutečeš, říkal jsem ti to." Neříkal tak přesně, ale to je jedno. Musel jsem být tak trochu dramatický. "Ale já ti uteču!" Křikla na mě Ela a utekla do svého baráku. V něm se zamkla. To se nemělo stát! Kopal jsem do vrat jako o život, ale nehly se. Snažil se je proto otevřít nožem, ale akorát jsem zničil zámek.

Konec kapitolky, snad se líbila a budou líbit i další. :-)

Poslední příběh, který pro vás mám, je Špindlerův dům. Ten ale zatím nemám dokončený. Jen, co ho dokončím, dám na vizitku;-)

Příběh- ŠPINDLERŮV DŮM

2. Kapitola
Skočil otec do řeči a začal šátrat v kapse od riflí. "Kam jen jsem ten klíč mohl dát... Kapesníky, propiska, občanka, ob..." Zarazil se a vytáhl z kapsy jednu ze svých pěti duplikátů občanského průkazu. "Ehm, právě teď je mi k ničemu. Už to bude, jestli šátrám správně... Mám ho!" Zvolal radostně a vyndal z kapsy pozlacený klíč. My s bráchou se na něj tak překvapivě podívali a chtěli hned vysvětlení. "Brzy se dozvíte, jen mě teď následujte." Mávl otec rukou a zmizel v otevřených dveřích. "Patricku, já se asi bojím, běž tam sám." Tahal mě za rukáv Dimitri, jako by se doopravdy bál. "Když řekne jdeme, tak jdeme." Popadl jsem jeho ruku a pevně ji stisknul, aby mi nemohl proklouznout. "Jsme v cíli cesty, teď už zbývá trocha trpělivosti..." Usmál se na nás táta se vší hrdostí a pomalu odemykal dveře od místnosti, která mi evokovala garáž. Vlastně doteď jsem si myslel, že je to tátova další garáž. Odemykal tak pomalu, že bylo jasně vidět, jak si to vychutnává. "Jsme tu, mladší vstoupí první." Řekl a mrkl na Dimitriho. "Já do neznámých prostorů nechodím, sem mě nedostaneš!" Rozčiloval se brácha a mně ne poprvé ruply nervy. Chytl jsem ho za vlasy a odtáhl ho dovnitř, ať chtěl, nebo nechtěl. Táta se ujal role provázeče a než jsem si stačil všeho všimnout, spustil:" Stojíme přímo u první hrobky, ve které spí Rostislav Rössler. Povoláním byl lékař. Zemřel tragicky dne 30.8.2009 v 21:00 hodin letního času." "Ty jsi blázen, ale líbí se mi to!" Vykřikl Dimitri a pokoušel se otevřít hrobku. Otec opět zašátral v kapsách a vytáhl úzký bronzový klíček, který do klíčové dírky pasoval. "Tady máte náhled, jak takový lékař vypadal. Nevím, jestli bych ho neměl nazvat spíš katem, zemřel na vykrvácení adekvátní jeho povaze." Dimitri s nadšením přikyvoval a hlava mu šrotila nad dalšími skvělými nápady. "Tělo kata by měli po smrti rozložit švábové a nebo krysy. Mám pro nějaké dojít?" Zeptal se. Otec přitakal na tento bráchův úžasný nápad. Já byl raději zticha, protože já takové nápady nemám. Já jsem spíš šikovný na ruce, dejte mi do ruky nůž a já pojedu jako Širon, určitě. Netrvalo dlouho a Dimitri byl zpátky a držel plnou hrst švábů a podobné havětě. "Tak šup s tím do rakve!" Ukázal jsem na otevřenou rakev s posledními zbytkami masa. "Sesílám posmrtnou kletbu, ať Rostislavovi Rösslerovi moji otrokové nikdy nedopřejí klid." Dořekl bratr a nasypal všechnu tu havěť do rakve. Otec se ušklíbl a Rostislavovu rakev zamknul se slovy: "Chcete vidět další?" Mrknul jsem, což u mě znamená, že ano. u Dimitriho taktéž. Ten začal běhat jako raplý po hale a nakukovat do každé druhé rakve. Já byl v tomto směru trochu odtažitý, vždycky jsem se díval trochu s odstupem. Najednou mé oči spatřily něco, co jsem nechtěl. Vlastně chtěl i nechtěl zároveň. Vzadu v tmavé části u zdi ležela má teta Megi. Na své rakvi měla kurzívou napsáno: Megi Schpindlerová- povoláním spisovatelka, zemřela svou vinou dne 2.7.2000. "Jakou svou vinou?" Vzhlédl jsem k otci, který právě oprašoval víko jedné rakve. "Tys ji zavraždil, vraždíš každého, sám jsi mi to kdysi řekl." Ječel jsem. Otec, který musel mít zase pravdu, řekl:"Jestli jsem ti to řekl, byl jsem jedině opilý." "To jsi ty pořád." Zamumlal jsem pro sebe a raději se z tohoto tajuplného místa vytratil. Zalezl jsem si do svého pokoje a pokoušel se vymyslet nové skladby. Měl jsem mít příští měsíc koncert a co tak koukám, potřeboval bych nějakou inspiraci pro nové nápady. To ale nesmělo být osm hodin večer. V tento čas má matka uspořádává velkolepé akce. To jsem řekl schválně s nadsázkou. Uspořádává leda tak každodenní otravnou hodinu nauky o rychlém zabíjení. Po celém dni jsem si lehl do postele a netrvalo dlouho, co si pro mě bratr přiběhl. Ani nezaťukal na dveře, jednoduše si otevřel a řekl mi:"Matka už má vše potřebné připravené. Jak figurýny, tak úmělou krev." "Kečup?" Zakašlal jsem smíchy a seběhl po schodech. V domácí tělocvičně už čekala matka, právě vylezla z vany, čerstvě nasazené natáčky a zákeřný úsměv. "Tak co jsme se minule naučili?"


Pro zatím FINITO!


Na závěr si můžete ještě přečíst mé texty písniček, které jsou níže a také článek o nich. Má nejoblíbenější a také nejzpívanější písnička z nich je Waking up in fire, která je inspirována právě tímto příběhem Nevěřím vám.


Zatím pa a když se budete chtít na cokoliv zeptat, jsem k dispozici. :-) Beru i takový ten obyčejný pokec, budu se snažit všem odepsat co nejrychleji, i když mi to někdy pár dní trvá.:-)


A můžete také sledovat moji stránku na Instagramu - citaty smutne zamilovanych.$>

Mám ráda:

Linkin park- Chester forever <3

Dále: žofka10,
DžungaráčekChlupáček, alfa_beta a další členové Alik's girls :-)
+ dennisvet ;-)

Vlastně všichni AlíkovciR^

Nu, také rodina a moji dva kocourci- Mojmírek a Yoshimitsu.

Nemám ráda:

Rok 2017 byl tím nejhorším. Vzal mi něco, co jsem milovala...

Moje vybrané obrázky:

This is the end- song

Články, které jsem napsala:

Příběh o začarovaném lese (1. díl)

vydáno 6. října v 7:30

Už od dětství jsem tvůrčí typ, ale ze všeho nejraději píšu. Píšu příběhy, knížky. Někdy sice ty moje výmysly nedávají smysl – nejsem žádný profík, ale ráda bych vám tu dala přečíst jeden příběh O začarovaném lese, který jsem sepsala v deváté třídě, tedy minulý rok. :-) PS: Příběh je trochu strašidelný! celý článek

Autorka: BakerStreet

Chester Bennington – Má celoživotní platonická láska

vydáno 5. září ve 4:50

Hezký den, alíkovci. =) Článek pojednává o tom, že platonická láska může být stejně silná jako ta reálná a také se zde dozvíte něco o Chesterovi a proč jsem ho tolik milovala. celý článek

Autorka: BakerStreet

The Rasmus - Funeral song

vydáno 25. srpna v 6:30

Jedná se o moji oblíbenou písničku od finské rockové kapely The Rasmus. Kdo má rád hudbu a má dnes zpěvnou náladu, tak ať sem zavítá. :-) celý článek

Autorka: BakerStreet

Texty mých písniček

vydáno 25. dubna ve 4:50

Tento článek se bude především týkat mých písniček. Už od dětství mě baví - jak psaní knížek, tak psaní textů. Chtěla bych se s vámi podělit o to, jak jsem začala skládat písničky. :-) celý článek

Autorka: BakerStreet