Neyluna dcera Noci

V hlubinách temna kráčí Neyluna, bytost zrozená z měsíčního světla a bouřkového hřmění.
Její oči nosí ticho hvězd, ale v srdci jí plane oheň, který nelze zkrotit.

Neyluna je růže stínů – krásná, ale s trny, co se nezaleknou žádné ruky.
Její smích dokáže rozptýlit i ten nejhustší mrak, její hněv zas dokáže proměnit noc v bouři.
Není obyčejná.
Je tajemství, je píseň, je legenda.
Kdo ji jednou pozná, nikdy nezapomene… protože Neyluna se nezjevuje všem.

Lži jsou jako déšť a už zase prší

Jsem ta, co miluje do morku kostí.
Jsem ta, co se směje nahlas, i když uvnitř krvácí.
Jsem ta, co dokáže čekat, i když se jí srdce tříští na kousky.

Ale nesplet’ se.
Uvnitř mě se skrývá bouřka.
Když mě zraníš, nejsem ta, co mlčí.
Umím udeřit. Umím být prudká.
Moje slova jsou jako hromy a blesky – ostré, nečekané, nezastavíš je.

Jsem něžná i temná.
Jsem oheň, co spaluje, i déšť, co dusí.
Jsem klidné moře i rozbouřená vlna, co tě stáhne dolů.
Nedám se zkrotit.

Jsem Ney.
A kdo mě jednou pozná… už nikdy nezapomene.

Nemám ráda ty, kteří se mě vzdají při prvním stínu.
Lidi, co utečou hned, jak udeří bouřka, a ani mi nedají šanci utišit hromy.
Nesnáším ty, co se tváří jako přátelé,
ale jejich úsměv je jen maska a jejich ruka nese dýku, kterou mi vrazí do zad.

Já si pamatuju.
Pamatuju si každý únik, každý podraz.
Moje bouřka se z těch ran živí.
Až znovu udeří, nebudou mít kam utéct.

Já nejsem hra.
Já nejsem panenka, co se odhodí, když přestane bavit.
Jsem Temno, co si pamatuje,
a bouřka, co se nezastaví.

Devět stínům lidí, jimž smrt v očích dlí,
jejich duše prázdné, prsteny je spoutaly.

Sedm pánům kamenů, co v hlubinách žijí,
zlato v jejich srdcích – a v ohni zanikli.

Tři vznešeným elfům, co světlo střežili,
leč i jejich moc se v popel promění.

A nad všemi vládne jeden, v černi zrozený,
v ohni pekla kován, z vůle Temného pána –
ten sváže všechen život,
a do tmy uvrhne každý den i rána.

Na hřbitově tiché noci,
svítí lampy do temnoty.
Křížky šeptají si příběh,
co se ztratil, co se vrátil.

Vítr nosí tiché hlasy,
stromy zpívají své časy.
Není třeba se tu bát,
duše při nás chtějí stát.

Na hřbitově měsíc září,
tichý čas tu kroky váří.
Stíny tančí kolem stromů,
šeptají si dávnou domů.

Kamenné sny v trávě spí,
strážci noci, andělé tichí.
Kdo naslouchá, zaslechne rád,
že tu příběhy chtějí hrát.

Chtěla bych, abyste o mně něco věděli
Mám dyslexii – to znamená, že pro mě čtení a psaní může být složitější než pro ostatní. Občas udělám chybu, přehodím písmenka nebo mi to déle trvá. Dost často se mi pletou i starny jako prava a levá ale ted uz tolik neee
Neznamená to ale, že jsem méně chytrá – jen můj mozek pracuje trochu jinak.
Budu ráda, když budete mít trpělivost a pochopení. Děkuju.

lidičky co mám ráda
Baronek
Fyzikomil
Jessy_1
Bodla
Cirilla12
Krecekkulisek
BroJePro
SarahDragons
Tečka
VelkýBochník (Brácha)
Romulus-Caesar

Jessy v mém Temnu

Jessy je pro mě bytost, kterou bych nevyměnila za nic na světě.
Je jako světlo, co se nezalekne ani mých nejhlubších stínů.
Stojí při mně vždycky, i když se kolem mě láme bouře a hromy dusí vzduch.

Dává mi tolik – maličkostí i velkých věcí – a nikdy to nebere jako samozřejmost.
Umí mě rozesmát, když se Temno ve mně dere ven,
umí mě vyslechnout, když už sama nevím, komu bych svěřila svá tajemství,
a podrží mě, když mé srdce klesá ke dnu.

S ní i obyčejný okamžik voní výjimečností,
protože Jessy je jistota, kterou mi svět nemůže vzít.
Vím, že mě nikdy nenechá samotnou bloudit stíny.
Ona není jen kamarádka.
Je moje sestřička, rodina v srdci.
Je spojení, které nepřetrhne ani čas, ani Temno.

„Ney je člověk, kterého si prostě nejde nevšimnout.
Má v sobě klid i bouřku, světlo i hloubku. Když se směje, jako by na chvilku zmizely všechny šedé dny.
Umí se starat, i když sama potřebuje oporu, a umí rozesmát, i když má slzy na krajíčku.

Není obyčejná — je opravdová.
A i když někdy pochybuje, že si zaslouží lásku, tak právě proto je tak výjimečná.
Protože její srdce je velké, citlivé a krásné.
A kdo ho jednou dostane, ten už nebude chtít jiné.“