Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Co provést?

    1778619

    Vizitka naposledy upravena:
    20. července ve 13:58

    Profilový obrázek:
    mayhem, © neznámý autor

    Styl vizitky:
    Gothic, © Micíkoli

    SatanIsMyLord

    Moje přezdívka: SatanIsMyLord
    voříšek

    S Alíkem kamarádím už 17 dní. Je mi 15 let. Mezi moje zájmy patří filmy, hry, hudba, chat, internet, počítače, umění. Naposledy jsem Alíka navštívil letos 25. července, nyní jsem offline. Moji vizitku už navštívilo 27 kamarádů.

    Přihlas se a přidej si mě mezi své kamarády.

    Co chci říct světu:

    Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
    nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
    když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
    velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
    „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
    jednou jen a pak už ne.“

    Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
    každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
    Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
    ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
    světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
    jež byla mou a teď už ne.

    Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
    s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
    abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
    „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
    pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
    jednou jen a pak již ne.“

    Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
    „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
    avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
    přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
    že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
    venku tma a víc už ne.

    Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
    dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
    ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
    jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
    to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
    jenom to a víc již ne.

    Vrátil jsem se do pokje, velmi divě se a boje,
    když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
    „Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
    podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
    ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“
    vítr a nic jiného už ne.

    Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
    vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
    bez poklny, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
    usadil se znenadání v póze velmi výhružné
    na poprsé Pallady – a v póze velmi výhružné
    si sedl jen a víc už ne.

    Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
    vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
    „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
    jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
    řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
    Havran děl: „Už víckrát ne.“

    Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
    bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
    velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
    pták či zvíže, jež si lení v póze velmi záhadné
    na poprsé nade dveřmi – v póze velmi záhadné
    a říká si: „Už víckrát ne.“

    Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
    jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
    až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
    „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
    jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
    Však havran dí: „Už víckrát ne.“

    Zaražen, an na mne hledí s přiléhavouo odpovědí,
    říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
    od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
    takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
    pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
    jako je: ‚už víckrát ne!‘“

    Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
    přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
    když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
    přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
    nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
    ‚už víckrát ne‘.

    Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
    pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
    kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
    na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
    ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
    ona víckrát, víckrát ne.

    Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
    že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
    „Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
    balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
    po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
    Však havran děl: „Už víckrát ne.“

    „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
    synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
    statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
    dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
    zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
    Havran dí: „Už víckrát ne.“

    „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
    při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
    rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
    tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
    jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“
    Havran dí: „Už víckrát ne.“

    „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
    táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
    Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
    neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
    Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
    Havran dí: „Už víckrát ne.“

    Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
    jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
    oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
    lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
    a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
    nevzchodí se – víckrát ne.

    Mám rád:

    gotismus z období 80 a 90 let
    metalovou hudbu
    mé oblíbené kapely jsou SlipKnot, KoRn, The Cure a MayHem

    Nemám rád:

    církev
    společnost
    popovou hudbu
    a spoustu dalších věcí